Filip Kartous : Kreativita v době koronavirové

ISKM03 Výzva č. 11

Ty jsi studoval fotku v Brně a teď už třetím rokem studuješ fotku na univerzitě v Opavě, ale máš nespočet zkušeností s prací v ČR, ale i v  zahraničí, co z tohoto ti pomohlo s rozvojem tvé kreativitity nejvíc?

Pravděpodobně asi ta praxe v tom zahraničí, jelikož veškeré školy jsou orientované většinou na nějaké teoretické informace a praktických věcí se tam taky sice dočkáš, ale nikdy se nedostaneš do zákulisí toho, co studuješ. Třeba [při praxi v zahraničí] se dostaneš na nějaký reklamní focení nebo se dostaneš na nějakou produkci, do které se sypou neskutečné peníze a na základě toho se tam používají věci, které ve škole prostě nemají… napříkald technika, se kterou by ses normálně nesetkal a ani s ní nijak nepracoval, protože školy na ni nemají peníze. Samozřejmě, co se týče té opavské školy, tak ta je na tom o hodně líp než moje stará střední škola, na které jsem studoval prve, ale tím, že studuji dálkově, tak bych musel jezdit do Opavy, abych se dočkal možnosti s touto technikou pracovat. Toto je pro mě absolutní nesmysl v této době, ale kdybych tyto prostředky měl k dispozici v Praze, tak bych je samozřejmě využíval o dost častěji.

Právě práce v zahraničí, i práce někde v česku, i jako třeba asistent fotografa, kde se dočkáš toho, že pracuješ v určitém kolektivu lidí a přesně vidíš, jak kdo pracuje, tam podle mě získáš nejvíc zkušeností a naučíš se nějakému pracovnímu režimu.

Samozřejmě škola je skvělá, umělecký školy jsou super, že ti dávají hodně prostoru, aby sis něco takového našel, pokud pro to máš nadšení a nebo taky na té škole nemusíš dělat nic, musíš jen odevzdat úkoly a pak máš volno sám pro sebe. V mém případě to bylo tak 50/50, kdy jsem využíval času na své koníčky a zájmy, ale také jsem hodně času věnoval přemýšlením o svých nadcházejících projektech a výzkumu, co se děje kolem mě v oboru nebo právě dokonce i v zahraničí a sondoval jsem, jestli by byla možnost práce v cizině.

A rozhodl jsem se pro Miláno, protože jsem tam měl zaprvé kontakt na českého fotografa, který mě mohl popřípadě s někým seznámit a ukázat mi, jak to v Itálii chodí, ale také proto, že Miláno bylo nejlevnější ze všech velkých měst módy. Třeba Londýn je hrozně drahej, Paříž je strašně drahá, New York, o tom ani nemluvím. A pak je tady Berlín a nebo Miláno a kdybych tenkrát věděl, tak si radši vyberu Berlín. Itálie byla taky super, tam jsem právě přičuchl k zajímavým produkcím a vyzkoušel jsem si pracovat s různými fotografy a naučil jsem se hromady věcí, které ti zadarmo nikdo nedá.

Můžeš sice jít na kurz za 7 000,- tady k nějakýmu profesionálnímu fotografovi na dvě hodiny, ale většina z nich tě nenechá nakouknout pod tu pokličku té jejich práce. Zatímco, když jsi s nimi při práci, kde oni musí prezentovat sami sebe a prodat sami sebe, tak vidíš jak oni pracují a nic neskrývají narozdíl od těch kurzů, proto si myslím, že nejvíc se naučíš v tomhle oboru praxí. Stejně ale musíš trošku hledat ty lepší lidi. V tomhle oboru je samozřejmě fotografů strašně moc a pokud máš nějakej cíl, že se tímhle [módní fotografií] budeš živit, tak nemůžeš jít na praxi k druhýmu fotografovi, kterého najdeš. Jsou takové dva světy fotografie… Jsou fotografové, co mají ateliér a fotí portréty a vydělají si dobře na živobytí, ale někde v menším městě. Ale zaprvé pokud bych se měl já tímto živit v Praze, tak to nedám a zadruhé bych to asi ani dělat nechtěl. Pak je ten druhý svět, svět reklamy, kde už to nejsi jen ty a klient, ale spoustu dalších profesí (kulisák, make-up, stylisté, osvětlovači, atd.). Právě k tomuhle světu fotky si hromada lidí ani třeba nečuchne. Zvlášť v dnešní době.

Kdy naposled jsi byl kreativní na 100%? Dovysvětlím… Protože kovid už tu bude skoro rok, tak si dokážu představit, že passion projekty jdou stranou a člověk se musí zabývat zakázkami nebo školními projekty.

Tak v té první vlně toho koronaviru bylo všechno seklý absolutně, všechno bylo pro nás zablokované, kdy zrovna my v Praze jsme seděli na bytech a nemohli nic dělat, takže já jediný, co jsem mohl dělat bylo, že jsem fotil nějaký věci s Kačkou (přítelkyní) a nebo jsem hrál hry a nebo si chystal věci, co bych mohl dělat až se to přežene. Dál jsem se díval i na školu teda, ale stejně se nic nedalo fotit, ani do té školy. My jsme byli v té první vlně úplně odstavení, postupně, po dvou měsících se začala objevovat myšlenka a začaly se řešit projekty ohledně kovidu, jako projekty do školy, které byly inspirované tou situací. Vím, že hromada mých spolužáků fotilo lidi v první linii od zdravotních sester po mediky a doktory a taky pacienty. Pro mě se projekty našly až po čase, kdy se začalo uvolňovat.

Reklamní agentury začaly postupně krachovat a hodně to zasáhlo tu naši branži, co se týče nějakého flow… Ty reklamy se ale dělat prostě musí, takže při rozvolňování se nakupilo zase hodně práce. Takže ze situace, kdy jsem pomalu neměl na nájem, tak jsem si najednou vydělal během jednoho měsíce víc, než kdy jindy. Prostě přišlo moc zakázek najednou v tom létě. A bylo vidět, že ty agentury a klienti se začali bát toho, co přijde na podzim, takže si nechali fotit věci do zásoby. Jak asistování, tak focení, měl jsem toho dost. Ta kreativita, co se týče toho léta, tak jsem byl omezen opatřeními, které vydávala vláda. Museli jsme nosit respirátory, roušky, dezinfekci a tak. Na některých foceních jsme museli nosit trojkový respirátory na některých dvojkový nebo i jenom rouška stačila, na některých se na to sralo úplně… Ale ta kreativita, vím že v první vlně byla hromada lidí, kteří umí rychle reagovat, hodně kreativních, mě to teda absolutně nemotivovalo k nějaké tvorbě. Já jsem si s Kačkou udělal na bytě zahrádku a koupili jsme si kočku a spíš jsme řešili nějaký vedlejší věci, aby jsme se na tom bytě nezbláznili. V té době jsi nevěděl, co to udělá tvé babičce nebo dědovi a postupně se zjišťovalo, jak se to chová a jak ke komu.

Listopad a druhá vlna koronaviru už bych řekl, jak kdyby pro náš obor nebyla, práce bylo dost, jenom se tomu ten byznys přizpůsobil způsobem, že jsme museli být negativní (kvůli jednomu dnu na natáčení jsem musel být čtyřikrát testován), museli jsme dodržovat přísná opatření, dezinfikovat si ruce a vybavení a nosit respirátory. A před svátky se taky hrozně fotilo… Nejvíc si teda myslím, že se tomu přizpůsobil filmový průmysl, kde nám každému platili test na kovid, aby si byli jistí, kvůli hercům a lidem v produkci. V podstatě jenom záleželo, kdo má jaký rozpočet. I přes to, že jsme v podstatě byli nejhroší, k nám jezdili i zahraniční produkce, sice méně než obvykle, ale jezdily.

Jak se díváš na trend syntetických médií? Zkoušel jsi prohnat nějaké své fotky umělou inteligencí?

V zásadě u mě ne. Já jsem takový klasik v té fotce. Kdyby bylo na mě, tak s počítačem vůbec nepracuji. Mě přijde hodně atraktivní to, co už bohužel nefunguje a nikdy už fungovat nebude, jak lidé vyvolávali filmy a byli v temné komoře a ten proces fotografie byl takový pomalejší a náročnější. Takže teďka do takovýho programu bych asi nic nedal, protože ten proces nějakého tvého rukopisu, který do té své tvorby dáváš je daný na úpravě fotky. Já mám nějaký svůj proces, který na fotce udělám a je to všechno v mých rukách.

Jak se liší tvůj kreativní proces při focení s kreativním procesem při úpravě fotek?

Na tom setu není moc čas úplně retušovat, ale na nějakou základní korekci barev a na nějaké naladění atmosféry, kterou chceš předat tou výslednou fotkou čas je. Tak vlastně si udělám nějakou základní barevnou korekci a v zásadě s ní potom pracuji i doma. To je prostě něco, na čem jsme se s klientem nebo designérkou/designérem shodli. Je to v podstatě něco, co jde ruku v ruce s tím Moodboardem, který se na to focení připravil při různých schůzkách, které máme před samotným focením.

Takže například, když se fotí někde na zámku v parku, nějaký hodně stylizovaný módní editoriál, tak ho nabarvíme, aby vyhovoval tomu prostředí a to se potom v tom post-procesu doma snažíš udržet. Ty fotky se potom jenom dolaďují, aby vedle sebe a spolu vypadaly stejně, protože se ti může stát, že ti přeskočí světlo někam jinam, zapadne slunce atd. a najednou, když v tom post-procesu máš nastavení stínů, polotónů, highlights, tak se ti prostě celá fotka změní. A fotka může vypadat dominantněji ve stínech například, takže to potom doma spravuješ, aby ty fotky spolu fungovaly a vypadaly jako z jedné série.

Tomu post-procesingu samozřejmě věnuješ taky více času, tak aby ty fotky vypadaly čistě a nebyly v nich rušivé elementy nebo naopak, když je tam chceš, aby byly nějak vytaženy do popředí. Je to ale pomalejší proces a v zásadě se snažím držet toho, co se fotilo na místě, neměnit to nijak. Je to docela zásah to měnit, protože najednou jseš doma u počítače a jseš ovlivňován jiným prostředím než jsi byl na setu.

Šla někdy tvá kreativita stranou na úkor zadání zakázky nebo se vždy najde nějaká cesta seberealizace?

Já si vždycky říkám, že tohle je o vztahu s klientem. Samozřejmě, že někdy jsou klienti „tvrdí“ a chtějí to, co si vymysleli. Každopádně si většinou tihle klienti vybírají fotografy, kteří vyhoví zakázce. Mě se nikdy nestalo, že bych musel něco dělat úplně mimo svůj styl a když jo, tak si to samozřejmě nechám zaplatit. Když v tom nevidím nějakou přidanou hodnotu, něco, co bych si mohl dát do portfolia nebo tak, tak hned u těchto zakázek zvyšuji cenu.

Vždycky je třeba víc fajn, když si sedneš s tím klientem a dozvíš se, že si tě vybral na základě toho, že se mu líbí tvoje tvorba, ale musíš respektovat, že klient chce něco tak a tak udělat. Je to samozřejmě o vzájemné domluvě. Ale většinu času se mně děje to, že si mě klient vybere na zákaldě toho, jak tvořím a nechává mě fotit, aby ten výsledný produkt byl v mém stylu.